Tajuplné a kouzelné rostlinky jara (2)

Fialka

Fialka (Viola) dostala své vědecké jméno na základě řeckého názvu ioné. Toto jméno dostala rostlina na po­čest princezny ló, která byla v řecké mytologii dcerou jednoho z místních vládců. Protože fialky rozkvétají asi v nejoptimističtějším období roku, kdy se po dlouhé zi­mě opět vrací život, zasáhly tyto něžné a jemné rostliny do pověstí mnoha národu světa.

Fialku opěvují jak arabské kultury, tak národy Orientu. Samotný Islám staví fialku mezi rostlinami na jedno z předních míst. V Řecku byla zasvěcena Afrodité a byla symbolem plodnosti, proto tvořila součást směsi pro nápoje lásky. Podobnou funkci plnila fialka později i u Římanů. Měla celou řadu symbolických hodnot. Její barva byla bar­vou smutku a kajícnosti. Především ale byla symbolem čistoty a panenství, proto je Řekové i Římané pokládali na lůžko nevěsty. Věnce z fialek měly posazením na těžkou hlavu léčit nepříjemné následky opilosti. V Německu byla fialka nedílnou součástí rituálu vítání jara. Kdo objevil první fialku, musel tuto radostnou zprávu oznámit. Nejhezčí děvče ze vsi pak fialku utrh­lo, čímž se začaly oslavy příchozího jara. Fialka byla stálou součástí i naší kultury, kromě různých pověstí o tom svědčí i texty některých lidových písní, jako třeba „...modrá fialička co pávové peří, každá holka blázen, která chlapci věří... "

Devětsil

Tuto vytrvalou bylinu můžeme potkat při toulkách v blízkosti po­tůčku a říček. Zajímavé květy se rozvíjejí brzo zjara, listy vyrůstají až po odkvětu. Devětsil má největší listy, jaké jsou v naší přírodě k vi­dění. Bývají občas nesprávně nazývané jako lopuchy. Právě obrov­ské listy se podepsaly na vědeckém názvu rostliny. Slovo petasos, ze kterého se vyvinulo jméno Petasites, je výrazem pro slunečný klo­bouk. České jméno rostliny ukazuje na léčivou sílu této byliny. Od an­tických dob až po středověk se devětsil velmi často používal jako ochrana při morových epidemiích. Taktéž byl kdysi používaný v lido­vém léčitelství při léčbě kašle, dýchacích cest nebo proti střevním pa­razitům. Současné hodnocení této impozantní rostliny není jednot­né. Zatímco některé zdroje vidí v rostlině možnou zásobárnu mnoha zdraví prospěšných látek, jiné devětsil hodnotí spíše opatrně, a to pro případné vedlejší nežádoucí účinky.

Hořec

Hořec (Gentiana) je dobře známou bylinou, která roste ponejvíce v horském prostředí. Jméno dostala po illyrském králi Gentiovi, kte­rý žil ve druhém století před naším letopočtem. Podobně jako devět­sil, i hořec byl prý používanou rostlinou proti moru. Český název je odvozen od přítomnosti některých hořkých látek, které se nacházejí u některých druhů. Tyto hořce chutnající látky patří do skupiny tzv. čistých hořčin, které velmi významně podporují zažívání. V této souvislosti zajímavě o hořcích píše Ottův slovník nauč­ný, který už v roce 1896 tvrdí, že: „... všechny druhy hořcův obsahují zvláště v kořenech hojnost velice hořké látky, kořeny jejich slouží proto k upravování různých likérů a medikamentů. Dobré jsou zvláště jako posilující prostředek pro žaludek. Horalé v Alpách připravují z hořců kořalky 'encian', jež jsou běžnými i v obchodu. Následkem toho mnohé stat­né druhy hořců jsou v horách místy skoro vypleně­ny. V některých krajinách dávají hořec také do pi­va…“. (Hořec žlutý dodává výjimečně lahodnou hoř­kou chuť našemu likéru Fernet Stock - pozn. red.) K nejkrásnějším horským hořcům patří také někte­ré nízké druhy, které se pro výrazné modré květy hojně pěstují i na skalkách a v zahradách.