Zelení dobyvatelé - invazní rostliny

Na zahradách a v parcích našla domov řada cizokrajných rostlin. Některé z nich dělají svým majitelům radost, jiné se však vymkly kontrole.

Ekologové jim říkají neofyty nebo zavlečené rostliny. Myslí tím druhy, které u nás nejsou domácí, ale které přesto najdeme ve volné přírodě. Některé z nich se dokonce rychle šíří a vytlačují původní flóru – pak se mluví o invazních rostlinách.

Neofyty se k nám dostaly lidským přičiněním, zpravidla neúmyslně. Mnohé z nich jsou zahradní rostliny, jimiž si pěstitelé chtěli zkrášlit své záhony. Známým příkladem je bolševník velkolepý (Heracleum mantagazzianum). Rostlinu pocházející z Kavkazu dal v 19. století v kynžvartské zámecké zahradě vysadit kníže Metternich. Její semena dostal od ruského cara Alexandra I. Do té doby u nás neznámý bolševník se brzy začal šířit a dnes se vyskytuje na stovkách stanovišť po celé zemi...

Mezi neofyty – tedy rostliny přivezené do Evropy po objevení Ameriky – se řadí asi čtyři stovky rostlin. Většina z nich nám nedělá potíže, jen asi devadesát druhů lze považovat za invazní. Některé z nich mohou přímo škodit i lidem: třeba bolševník obrovský vyvolává nepříjemné podráždění kůže, připomínající popálení, pyl ambrozie zase ztrpčuje život alergikům.

Z hlediska ekologů působí potíže hlavně rostliny, které se u nás vyskytují už delší dobu, šíří se a zabírají velké plochy. Patří k nim například křídlatka japonská, sachalinská a „náš“ kříženec – křídlatka česká (Reynoutria x bohemica), celík kanadský a obrovský (Solidago canadensis a Solidago gigantea), netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) a také už zmiňovaný bolševník. Vítány nejsou ani šířící se dřeviny, k nimž patří třeba trnovník akát nebo pajasan žláznatý.

S rostlinami, které se už stačily rozšířit po krajině, se mnoho dělat nedá, i když některé z nich – jako je bolševník a křídlatky – je vlastník povinen ze svého pozemku odstranit, aby se zabránilo jejich dalšímu šíření. Vyplatí se však jistá opatrnost při zavádění rostlin, které by se v našich podmínkách mohly šířit. Na to by měli myslet hlavně majitelé zahrad: asi čtvrtina neofytů a třetina invazních druhů byla totiž původně pěstována jako okrasné rostliny. Vystříhejte se nejen vysazování takových rostlin, ale dbejte i na to, aby se nemohly šířit po krajině z kompostu, z vyvezené zeminy nebo z volně uloženého zahradního odpadu.

Jistou roli na proměnách v naší flóře hrají i klimatické změny poslední doby. Teplé počasí a mírné zimy napomáhají rozšiřování některých druhů pěstovaných dříve jen v botanických nebo soukromých zahradách. Týká se to především teplomilných středomořských rostlin a druhů z atlantické oblasti, které mají nižší mrazuvzdornost než naše domácí rostliny. Stává se tak, že v mírném pásmu Evropy zplaňují stálezelené rostliny, jako je bobkovišeň. Ostatně právě jedna botanická zahrada se stala „základnou“ rostliny, kterou dnes zná celá Evropa. Koncem 18. století přibyl do pařížské Jardin des plantes nenápadný exponát: pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora). Přírůstek putoval do dalších botanických zahrad na kontinentu a z nich se postupně rozšířil po celé Evropě i na asijský kontinent. Dnes ho známe lépe než řadu rostlin, které u nás mají domovské právo už tisíce let