Rostliny: Salvia officinalis - šalvěj lékařská

Šalvěj lékařská se u nás pěstovala už ve středověku. Naše babičky sice netušily, co se o ní říkalo za dob Galena (pokud roste na zahrádce šalvěj, není třeba se chystat na smrt), přesto se u nich těšila velké úctě. Ještě koncem devatenáctého století se hojně pěstovala v zahrádkách nejen pro ochranu zdraví, ale také proto, že její přítomnost odpuzuje plže a bělásky.

V Římě v době moru byla šalvěj údajně složkou octa čtyř zlodějů. Tito zlodějové se bylinkovým octem chránili proti nákaze při okrádání mrtvých. Šalvěj má totiž velmi výrazné antibakteriální i antimykotické účinky. V kuchyni má šalvěj široké uplatnění hlavně jako složka nádivek, při přípravě ryb, vepřové pečeně, skopového nebo zvěřiny. Práškem ze šalvěje můžeme dochutit i polévky, vaječné pokrmy nebo sýrovou pomazánku. Chutné jsou i listy obalené jako řízky nebo v těstíčku, které můžete podávat s bramborovou kaší a zeleninovým salátem jako hlavní jídlo nebo jako
jednohubky k vínu. Množí se semenem, které se vysévá v březnu do pařeniště, případně dělením trsů. Pokud chceme šalvěj množit dělením, je dobré ji přihrnout, aby místo rozvětvení zůstalo v zemi. Lépe pak zakoření. Na jednom stanovišti vydrží bez újmy mnoho let a poskytuje dvakrát do roka bohatou sklizeň natě. Droga potlačuje pocení i tvorbu mléka, má použití i při nemocích z nachlazení, zánětech dutiny ústní, případně chřipkových onemocněních.


Šalvěj může být na bylinkovém záhonku okrasná i listem (viz. foto).