Kopřiva lužní - Urtica kioviensis 1

Kopřiva lužní - Urtica kioviensis
Čeleď: Urticaceae - kopřivovité

Barva květů:

zelená,

Doba kvetení:

červenec,

srpen,

září,

Typ květů:

počet okvětních lístků 4,

C1b kriticky ohrožený druh, vzácný a ustupující


Morfologická charakteristika:
Jedná se o vytrvalé byliny s nápadně ztlustlými, dutými, plazivými, žlutavě zbarvenými oddenky, jejichž prostřednictvím se druh také vegetativně rozmnožuje. Lodyha je dutá, lehce smáčknutelná, zaobleně čtyřhranná, ve spodní části bohatě kořenující v uzlinách, s nízkou denzitou žahavých trichomů, nežahavé chlupy chybí nebo se vyskytují jen zcela vzácně. Listová čepel je široce až úzce vejčitého tvaru se srdčitou bází, k vrcholu zašpičatělá, roztroušeně s žahavými trichomy (především na svrchní straně laminy), jinak zpravidla zcela lysá, světle zelená, často lesklá a tenká. Okraje čepele jsou hrubě pilovité až hrubě zubaté. Řapík je dlouhý přibližně jako polovina laminy. Palisty jsou celokrajné, kopinatého až vejčitého tvaru, v dolní polovině lodyhy volné, v horní polovině jsou sousední palisty navzájem na bázi (cca do jedné poloviny) srostlé.

Rostliny jsou zpravidla jednodomé s jednopohlavnými květy. Květy jsou uspořádány do klasovitých či latovitých květenství. Prašníková květenství, nacházející se nejčastěji v dolní polovině lodyhy, jsou přímá či šikmo odstávající od lodyhy. Pestíková květenství jsou pak nejčastěji v horní polovině lodyhy, přímá, při odkvětu kolmo odstávající nebo nicí, s nápadnými žahavými trichomy na okvětních lístcích. Na rostlinách může často převažovat jeden typ květenství (prašníková či pestíková) se smíšenými květenstvími ve středu rostlin.

Nažky jsou elipsoidního až úzce vejčitého tvaru, světle hnědé až hnědé, slabě lesklé (Kaplan et al. 2019; Goliašová 2006; Danihelka & Lepší 2004; Nurmi 2000; Chrtek 1979). Nažky jsou dobře rozeznatelné od semen blízce příbuzného, sympatrického druhu Urtica dioica (kopřiva dvoudomá) a to i ve fosilním stavu. Této skutečnosti se dá využít v kvartérní paleoekologie, která umožnuje z historického hlediska zkoumat rozšíření jednotlivých taxonů (Wolters et al. 2005; Chrtek 1979; Knobloch & Mai 1986). Jedince U. dioica a U. kioviensis lze mimo morfologických znaků spolehlivě odlišit i na základě rozdílné velikosti genomu (Kolář et al. 2014).

Ekologické nároky:
Druh je na území České republiky řazen do kategorie C1 – kriticky ohrožený (IUCN: critically endangered = CR; Holub & Procházka 2000; Danihelka & Lepší 2004). Ve srovnání s blízce příbuzným druhem Urtica dioica se jedná o hemerofobní druh (syn. antropofobní druh – vyskytuje se výhradně na místech zcela nebo jen málo ovlivněných člověkem; Danihelka & Lepší 2004) se specifickými nároky na prostředí. Hlavním místem výskytu je především pravidelně zaplavovaný lužní les typu Alno–Ulmion a bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae (Chytrý et al. 2010; Culek et al. 2005). Jedinci vyhledávají polostinná místa na okrajích pravidelně zaplavovaných tůní či bahnitých okrajích slepých ramen řek. Pro zachování vhodných podmínek k růstu je třeba při hospodaření na lokalitách zachovat především pravidelnou dynamiku vodního režimu a ráz okolní vegetace pro zajištění stinných míst (Kaplan et al. 2019; Danihelka & Lepší 2004).

Fenologie:
Fenologický cyklus zahrnuje několik fází vývoje. Terestrická část zahrnuje podzimní přezimování v podobě olistěných lodyh s plazivými výhony (tzv. hemikryptofytní druh). Jarní část vývoje již probíhá na okrajích (litorální část) či v mělkých (limózních) částech tůní. Přezimující lodyhy začátkem jara ztrácí listy a začínají se tvořit nové přímé výhony a adventivní kořenový systém. Jednodomá květenství se na rostlinách začínají objevovat v průběhu léta koncem července, začátkem srpna (záleží na míře zastínění a hloubce vody). Zralé nažky se uvolňují v průběhu září a října (Kaplan et al. 2019; Danihelka & Lepší 2004; Pečenjuk 1993).

Rozšíření:
Celkový areál výskytu není dostatečně prozkoumán, jednak kvůli typickému výskytu v lužních lesích, které nejsou vždy dobře a bezpečně přístupné a také se jedná o značně přehlížený taxon. Těžištěm výskytu je zejména Rusko v povodí řeky Volhy a na Ukrajině v povodí řeky Dněpr, dále pak v povodí řek Tisa, Sáva a Dunaj (Wolters et al. 2005, Wollert et al. 2003). Své druhové jméno získala podle ukrajinského města Kyjev, kde byla poprvé popsána (Rogowicz 1843). V rámci Evropy je areál výskytu výrazně roztříštěn. Nejhojněji na kopřivu lužní můžeme narazit v Dánsku, v centrální Evropě se pak nachází např. v Rakousku v nivě řeky Morava v Dolních Rakousech, v Německu v povodí řeky Havoly (mezi Berlínem a Brandenburgem) či u soutoku řek Havola a Labe (poblíž Havelbergu; Gutte & Jage 1973) a na Slovensku v Záhorské nížině na lokalitě Svätý Jur (výskyt potvrzen v roce 2021; Goliašová 2006). Dále na východ se vyskytuje v Maďarsku, severním Chorvatsku, severním Srbsku, Bulharsku a Bělorusku (Wolters et al. 2005, Danihelka & Lepší 2004; Wollert et al. 2003). V České republice jsou známy dvě recentní lokality na jižní Moravě, přírodní rezervace Ranšpurk a přírodní rezervace Plačkův les a říčka Šatava (výskyt na obou lokalitách potvrzen v roce 2021; Kolář et al. 2014; Danihelka & Lepší 2004). Třetí známá lokalita výskytu u Moravského Písku byla revidována (J. Rolečkem 2002), ale pravděpodobně v důsledku vykácení vlhké časti lesa byla tato lokalita nenávratně zničena (Danihelka & Lepší 2004).

Křížení:
Urtica dioica (kopřiva dvoudomá) x Urtica kioviensis (kopřiva lužní) (Rejlová & Urfus 2018)

Zdroje:
Culek M. (ed.) a kolektiv (2005): Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha.
Danihelka J., Lepší M. (2004): Kopřiva lužní, Urtica kioviensis, na soutoku Moravy a Dyje – Zprávy České botanické společnosti 39: p. 25-35.
Goliašová K. in Goliašová K., Michálková E. (ed.) (2006): Flora Slovenska V/3 (Urticaceae). Veda, Bratislava: p. 78–90.
Gutte P., Jage H. (1973): Urtica kioviensis Rogow. im Elbe-Havel-Winkel (Bezirk Magdeburg, DDR) – Gleditschia 1: p. 95-97.
Holub J. & Procházka F. (2000): Red list of the vascular plants of the Czech Republic – 2000, Preslia 72: p. 187-230.
Chrtek J. (1979): Klíč k určení zástupců rodu Urtica L. v ČSR. – Zprávy České botanické společnosti 14/1: p. 1-7.
Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (ed.) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.
Kaplan Z. in Kaplan Z. Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štěch M. & Štěpánek J. (ed.) (2019): Klíč ke květeně České republiky. Ed. 2, Academia, Praha: p. 531.
Knobloch E. & Mai D. H. (1986): Monographie der Früchte und Samen in der Kreide von Mitteleuropa – edice rozpravy ústředního ústavu geologického, svazek č. 47.
Kolář F., Urfus T., & Rejlová L. (2014): Urtica kioviensis Rogow. In: Hadinec J. & Lustyk P.: Additamenta ad floram Reipublicae Bohemicae XII. – Zprávy České botanické společnosti 49: p. 200-201.
Nurmi J. in Jonsell B., Kalsson T. (ed.) (2000): Flora Nordica 1 (Urticaceae), The Bergius Foundation: p. 222-227.
Pečenjuk E. V. (1993): Urtica kioviensis (Urticaceae) v Choperskom gosudarstvennom zapovednike. – Botanický žurnál 78 (8): p. 50-53.
Rejlová L. & Urfus T. (2018): Urtica kioviensis Rogow. x Urtica dioica L. In: Hadinec J. & Lustyk P.: Additamenta ad floram Reipublicae Bohemicae XVI. – Zprávy České botanické společnosti 53: p. 31-112.
Rogowicz A. (1843): Bulletin de la Société Imperiale des Naturalistes de Moscou, Moscow, 16 (2) p. 324-326.
Wolters S., Bittmann F., Kummer V. (2005): The first subfossil records of Urtica kioviensis Rogow. and their consequences for palaeoecological interpretations. Vegetation History and Archaeobotany 14: p. 518-527.
Wollert H., Bolbrinker P., Welk E. (2003): Zum Vorkommen und soziologischen Verhalten von Urtica kioviensis Rogowitch in der Mecklenburgischen Schweiz (Ostmecklenburg) sowie zur gegenwärtigen Verbreitung der Art. - Botanischer Rundbrief für Mecklenburg – Vorpommern 38: p. 9-20.