Škornice -
EpimediumČeleď:
Berberidaceae -
dřišťálovité Škornice – bylinné příbuzné dřišťálůPrvní známé literární záznamy o škornicích pocházejí z konce 2. století př. n. l. Ve slavném čínském spisu Šen-nungova materia medica je popis druhu
Epimedium sagittatum. Škornice patří dodnes k tradičním čínským léčivým rostlinám. Používají se čerstvé či sušené listy, a to jak samostatně, tak ve směsi s jinými bylinami. Hlavní účinnou látkou jsou flavonoidy, kterých listy obsahují velké množství. Výluh se tradičně užíval především při revmatismu a při poruchách potence. V současnosti byl prokázán příznivý vliv při léčbě osteoporózy, zlepšuje hojení oparů a doporučuje se jako podpůrná léčba při chronické ledvinové nedostatečnosti.
Řecké jméno
Epimedium se vyskytovalo v řadě přírodovědných děl z římského období. Vztahovalo se na rostlinu s listy podobnými břečťanu a černými aromatickými kořeny, které rostou v bažinách. Zjevně se tedy jednalo o jiný rod, i když se dnes přesně neví o který. První popis, který se s jistotou týká škornice (
Epimedium alpinum), je v literatuře známý z roku 1561 a během 17. století se latinské jméno
Epimedium ustálilo pro tento rod.
V první monografii rodu vydané Josephem Decaisnem v roce 1834 je uváděno 6 druhů a jsou popsané dva nové rody – Vancouveria pro západoamerické druhy s květy se šesti kališními a korunními lístky a
Aceranthus pro japonské druhy (
Epimedium grandiflorum), které však byly později navráceny do rodu
Epimedium.
K poznání rodu významně přispěl japonský sběratel rostlin
Mikinori Ogisu, který na několika expedicích v Číně v 80. letech 20. století posbíral a do zahradní kultury zavedl mnoho rostlin, z nichž některé nebyly do té doby známé. Sběry byly mimo jiné shromážděny v botanické zahradě v Kew v Anglii, kde je zpracoval a popsal W. T. Stearn.
Škornice se postupně staly oblíbenými zahradními rostlinami. Jejich pěstování má několikasetletou tradici v Japonsku. Vzniklo zde mnoho odrůd a hybridů, které pocházejí hlavně z trsnatě rostoucí
škornice velkokvěté (
Epimedium grandiflorum) a
škornice dvoulisté (
Epimedium diphyllum), které jsou velice variabilní, a to především ve zbarvení květů.
Do evropských zahrad proběhla introdukce ve dvou vlnách. Původní evropské druhy nejsou příliš ozdobné, mají drobné a nenápadné květy, a tak se pěstovaly poměrně vzácně jako zajímavost. Teprve v roce 1830, kdy německý lékař a botanik
Philipp Franz von Siebold dovezl první rostliny z Japonska, vznikl zájem o škornice jako zajímavé zahradní rostliny. Importy byly umístěné do botanické zahrady v tehdy holandském (dnes belgickém) Gentu. Šéfzahradník,
André Donckelaar zkřížil
Epimedium grandiflorum s
Epimedium alpinum (
Epimedium x rubrum – popsané 1854) a
Epimedium grandiflorum x
Epimedium pinnatum ssp.
colchicum (
Epimedium x versicolor, popsané 1849). Vznikly tak vynikající půdopokryvné rostliny s bohatstvím relativně velkých, atraktivně zbarvených květů, které dodnes patří k základnímu zahradnímu sortimentu.
Druhá vlna zájmu o škornice se objevuje v 90. letech minulého století a byla podmíněna importy nových atraktivních druhů z Číny. Škornice se staly módními sbírkovými rostlinami, a to především v Anglii a USA. Křížením čínských druhů vznikla řada nových odrůd, které ale zatím nejsou u nás dostupné.
Škornice jsou ideální
nenáročné trvalky do polostínu a stínu. Používají se jako podrost pod vzrostlé stromy a keře, pěkně působí i jako náhrada trávníku na větších plochách. Hustý koberec listů a kořenů brání růstu plevele. Druhy a kultivary, které mají základ ve středomořských a tureckých druzích, snášejí dobře i suchý stín, což je mezi zahradními rostlinami zcela výjimečné. Trsnatě rostoucí druhy, především škornice velkokvětá, se od zbylých odlišují jak vzhledem, tak i použitím. Nehodí se jako půdní kryt, ale používají se spíše v kombinaci s ostatními náročnějšími stínomilnými rostlinami, hajničkami, ve stinných partiích zahrady. Vyžadují také vlhčí půdu, nesnášejí přílišné sucho v době vegetace.
